Daroval jsem kostní dřeň neznámému člověku – můj příběh

Motivací pro sepsání tohoto článku mi byl fakt, že o darování kostní dřeně koluje na internetu mnoho polopravd i lží – ty bych rád proto uvedl na pravou míru, jelikož osobních zkušeností a příběhů je k dispozici opravdu málo. Kromě toho bych také rád tímto článkem (zcela nenuceně) inspiroval a „přesvědčil“ případné další potencionální dárce k zápisu do registru. V žádném případě se však nejedná o reklamu nebo nějakou „náborovou kampaň“. V článku se dozvíte, jak celé darování probíhalo (od A–Z), včetně všech pozitiv a negativ, které celý proces darování z mého pohledu obnáší.

Jak jsem se v registru dárců kostní dřeně ocitl

Vlastně jsem k tomu přišel jak „slepej k houslím“. V roce 2016 jsem začal darovat krev se svým nejlepším kamarádem a nápad zapsat se do registru tak nějak samovolně vyplynul z naší konverzace. Ani jeden jsme nad tím zdlouhavě nepřemýšleli a zapsali se. Samozřejmě jsem měl povědomí o tom, do čeho jdu (co je kostní dřeň, proč a komu se daruje apod.), ale detaily jsem si vyloženě nikdy nezjišťoval, tedy donedávna.

Samotný zápis (otázka 20 minut)

Samotný zápis do registru probíhá velmi rychle a bezbolestně. Vyplníte dotazník v kterékoliv nemocnici, kde provádí odběry krve (obdobný dotazník, který se vyplňuje i při darování krve), je vám odebrána ampule krve a tím to končí. Dostanete kartičku a jste oficiálně v mezinárodním registru dárců kostní dřeně. Pokud se tedy chcete zapsat, ale obáváte se nějaké bolestné a zdlouhavé procedury, tak to rozhodně není třeba. Na druhou stranu je potřeba si zápis promyslet, přece jen se jedná o určitý morální závazek a zapisovat se s tím, že chcete jen „zamachrovat s kartičkou před kámošem“ (ale v případě potřeby už předem víte, že nepomůžete) je hloupost.

Nečekaný telefonát

Když mi v listopadu 2018 zazvonil telefon a na displeji se objevilo „transfuzní oddělení Ústí nad Labem“, tak jsem si okamžitě telefonát spojil s žádostí o klasické darování krve.  Ani ve snu mě nenapadlo, že by se mohlo jednat o dřeň. Po přijetí hovoru jsem byl popravdě v šoku. Šance, že budete vybráni jako vhodný dárce, je ve skutečnosti extrémně malá, a že budete zároveň vybráni již po dvou letech od registrace (jako já), tam šance odpovídá cca výhře ve sportce :D. Během telefonátu jsem byl pozván na vstupní konzultaci do ústecké nemocnice.

Samozřejmě do registru jsem se zapsal s tím, že můžu být někdy v budoucnu vybrán a s tím, že jsem chtěl někomu pomoct, ale nebudu lhát, i tak mě to docela zaskočilo. V nemocnici mi bylo sděleno, že jsem se dostal do velmi úzké skupiny, která má vysokou shodu s pacientem, který potřebuje transplantaci kostní dřeně. Na této konzultaci mi bylo vysvětleno vše důležité, zodpovězeny všechny mé dotazy a odebrány další vzorky krve. Dále mi bylo sděleno, že se mi do 1–2 měsíců ozvou přímo z Plzně (respektive pouze tehdy, pokud mě finálně vyberou jako nejvhodnějšího dárce). Nakonec bych rád dodal, že na mě pan primář z ústecké nemocnice vůbec netlačil a několikrát mi zopakoval, že jde o čistě dobrovolnou věc, a že si mohu darování samozřejmě kdykoliv rozmyslet.

Čas plynul a telefonát žádný

Od návštěvy ústecké nemocnice uplynulo zhruba 6 týdnů a telefonát žádný. Popravdě, jsem měl z toho smíšené pocity. Na jedné straně jsem se těšil, že budu moct někomu pomoct, na druhé straně to byla možná malinko i úleva (přeci jen určitý strach o sebe sama je v téhle situaci asi zcela přirozený). Každopádně to zklamání ve mně převládalo. Když už jsem prakticky definitivně nabyl dojmu, že byl vybrán jiný „kandidát“, tak zazvonil telefon z Fakultní nemocnice Plzeň a bylo jasno.

Po telefonu jsem si s paní doktorkou Hulcovou pouze domluvil termín předběžné návštěvy plzeňské nemocnice, ve které měla proběhnout veškerá předoperační vyšetření a samotný pohovor s paní doktorkou.

Den v Plzni – den plný vyšetření

Do plzeňské nemocnice v Lochotíně jsem dorazil na devátou ráno a ihned se mě ujaly místní sestřičky.

Následovalo:

Po dokončení všech procedur následoval zmíněný finální rozhovor s paní doktorkou Hulcovou, ve kterém zhodnotila můj celkový zdravotní stav (dle provedených kontrol byl v pořádku). Znovu mi byl popsán celý zákrok (proces odběru, možné metody, úskalí, rizika atd.). Nakonec následoval dostatečně dlouhý prostor na mé dotazy (kterých rozhodně nebylo málo). Celkově tento rozhovor zabral přes hodinu a na jeho konci na mě čekala 2 finální rozhodnutí:

A) To nejdůležitější, zda do toho finálně půjdu (zde už jsem byl samozřejmě předem rozhodnut). Jediné co by mé rozhodnutí mohlo nějak ovlivnit, by bylo zjištění nějaké skryté vady, která by mě mohla při zákroku ohrozit (Pokud by tomu tak bylo, tak by mě na sál samozřejmě ani nepustili. Zdraví dárce je pro nemocnici vždy prvořadé, na to jsem byl upozorňován mnohokrát.)

B) Volba metody odběru kostní dřeně

Zatímco první rozhodnutí bylo jasné, u volby metody nastala velmi dlouhá debata. Obě metody jsou velmi specifické a mají své pro a proti. Krátce obě metody popíšu (pokud vás však zajímají detailnější informace o těchto metodách, tak je můžete nalézt například na oficiálních stránkách Českého národního registru dárců dřeně – http://www.kostnidren.cz/darci/jak-se-dren-daruje):

1. Klasický způsob odběru odsátím dřeně z kosti – odběr kostní dřeně z pánve/beder pod celkovou narkózou. Tento odběr probíhá v celkové narkóze (nutná hospitalizace 3–4 dny), kdy je z pánve/beder za pomocí jehel odebírána kostní dřeň (napichuje se kost a z ní je kostní dřeň „vysávána“)
2. Odběr pomocí separátoru krve – při této metodě je dárce po dobu 5–6 hodin „napíchnut“ na separátor krve, který z krve vyfiltruje dostatečné množství krvetvorných buněk. Tato metoda neprobíhá pod narkózou.

Jak jsem psal, obě metody mají své plusy a mínusy.

Klasický způsob odběru

výhody +

• léty ověřená metoda, která se vykonává již desítky let
• pacient si nemusí před zákrokem x dní předem aplikovat žádné hormony na podporu vyplavování krvetvorných buněk do krve

nevýhody –

• celková narkóza, která sama o sobě přináší vždy určitá rizika
• delší doba hospitalizace
• bolest po zákroku (individuální, o té své se blíže rozepíšu níže)
• nutnost autotransfúze (dárce si pár týdnů předem nechá do zásoby „odsát“ cca 0,5 l své krve, které mu bude pomocí autotransfúze k dispozici po zákroku).

Darování na separátoru

výhody +

• není nutná narkóza, separace probíhá při plném vědomí
• není potřeba delší hospitalizace

nevýhody –

• novější metoda, která není lety tolik ověřená jako klasický odběr
• 5–6 hodin má dárce napíchnuté žíly na obou rukách a nemůžete se moc hýbat
• pokud se odběr nezdaří na první pokus, tak jak by měl (nepodaří se vyseparovat dostatečné množství krvetvorných buněk z krve) úkon se musí opakovat ještě druhý den
• pokud se z nějakého důvodu nepodaří separovat krev z žil na ruce, tak je zde možnost, že se přejde na kanylaci centrální žíly v oblasti třísel (spojeno s dalšími riziky)
• nutnost častých kontrol x týdnů po odběru (kontrola, zda se hladina bílých krvinek vrací po užití zmíněných hormonů do normálu)

Co rozhodlo o výběru metody?

Výběr ze dvou možností není moje nejsilnější stránka, proto jsem byl celkem v koncích. Na jednu stranu jsem se trochu obával narkózy a hospitalizace (pod narkózou jsem nikdy nebyl a v nemocnici jsem za celý svůj život nestrávil více jak 3 dny), na druhou stranu jsem do sebe nechtěl „ládovat“ žádné růstové hormony, které stimulují tvorbu bílých krvinek a pak několik  týdnů chodit na kontroly, zda se mi již krevní obraz stabilizoval.

Nakonec rozhodli 3 faktory:

1. Paní doktorka – upřímně jsem se zeptal, jakou metodu by si vybrala paní doktorka (pokud by byla v mé situaci), odpověděla mi, že by mírně upřednostnila klasický způsob a to právě kvůli tomu, že by do sebe x dní nemusela vpravovat hormony.
2. Manželka a maminka – před finálním rozhodnutím jsem také zavolal osobám pro mě nejdůležitějším, obě se shodly na klasické metodě pod narkózou.
3. Upřednostnění pacienta – u každého příjemce kostní dřeně se upřednostňuje jiná metoda, v mém případě upřednostňovali odběr klasickou metodou. Tento fakt mi byl sdělen úplně až na konci pohovoru, aby mě moc neovlivňoval, ale finálně mi pomohl utvrdit moje předchozí rozhodnutí.

= volba tedy padla na odběr kostní dřeně pod celkovou narkózou.

Protože tato metoda vyžaduje ještě autotransfúzi (jak jsem psal výše) zamířil jsem z plzeňské kliniky ještě do nedalekého odběrového centra, kde mi odebrali 0,5 l krve do zásoby (krev mi byla k dispozici po zákroku pro částečné doplnění úbytku krve, který je spjat se zákrokem).

Domluvili jsme vhodný termín samotného zákroku a jelo se domu.

Dojmy z celého dne v Plzni?

Zvláštní (přeci jen extrémně mnoho informací a vyšetření v jeden den), ale jinak jsem si nemohl stěžovat. Přístup všech byl ukázkový a všude bylo cítit jak si všichni cení a váží toho co děláte.

Den nástupu

Den nástupu byl naplánován na úterý ráno. Jelikož to do Plzně mám cca 2,5 hodiny cesty autem, domluvili jsme se, že dorazíme již v pondělí večer a přespíme s manželkou v hotelu U pramenů. Tento hotel má s nemocnicí dohodu, že u nich mohou pobývat příbuzní dárce po celou dobu hospitalizace zdarma (hotel leží hned vedle nemocnice). Což bylo skvělé, protože mi mohla být má milovaná žena na blízku?. V úterý pak proběhl nástup a opět celé kolečko vyšetření a testů + mi byl přidělen pokoj. Následně jsem byl odveden k anesteziologovi, což byl celkem zajímavý zážitek – anesteziolog mě uvítal se smíchem a se slovy: „vy jdete darovat neznámému člověku kostní dřeň? Vy jste blááááázen“. Poté dodal, že to myslel ze srandy, ale mě to na klidu moc nepřidalo, tak trochu jsem se modlil, ať mě tento pán zítra neuspává nebo se už neprobudím …:D

Na pokoji jsem byl sám a byl jsem dost překvapen komfortem a luxusem pokoje i celého oddělení. Vše bylo čerstvě zrekonstruováno a zmodernizováno (dveře na čidla apod.). Odpoledne jsem dostal kanylu a měl do večera volno. Celý den se mnou mohla být na pokoji také moje žena, takže den celkem utekl. Večer jsem dostal kapačky (abych se dostatečně zavodnil) a každou chvíli mě kontrolovali zdravotní sestry a doktoři (za dobu pobytu se u mě vystřídalo dohromady snad 20 sester a doktorů :D).

Den D – odjezd na sál jako ve filmu

Od půlnoci jsem již nesměl nic pít ani jíst. Moc jsem toho nenaspal, hlavou se mi honily různé myšlenky a popravdě už jsem to chtěl mít za sebou. Ráno jsem ještě dostal obvazy na stažení nohou kvůli trombóze, injekci na ředění krve a těsně před odjezdem na sál i nějaký ten „oblbovák na uklidnění“. Odjezd na sál byl sám o sobě zvláštní zážitek. Člověk leží nahý pod plachtou, na sál ho vezou přes celou nemocnici v podstatě cizí lidi a po tom oblbováku se navíc cítí jako na drogách. Připadáte si doslova jako v nějaké scéně z filmu. 😀

Uspání a samotný zákrok

Po příjezdu na sál čekali na místě doktoři a sestry + anestezioložka. Nasadili mi pulsmetr, elektronické EKG a tlakoměr. Chvíli se čekalo a šlo se na věc. Tady už moje paměť končí, poslední co si pamatuji, bylo počítání do deseti a pak už jsem byl mimo. Po zákroku si pamatuji jen mlhavé záblesky návratu na pokoj a napíchnutí na kapačky. Potom už dorazila manželka a vracel jsem se k „sobě“.

Minimální bolest a kolaps

Co mě překvapilo, byla bolest, kterou jsem čekal daleko silnější. Spíš než bolest jsem cítil malátnost a celkovou slabost. Po zákroku mi neustále (každých cca 20 minut měřily zdravotní sestry tlak, který byl zprvu snad 69/50). Dostal jsem bažanta, abych se vymočil, což byl pro mě nadlidský úkol (zkuste si čůrat do flašky :D). Tak jsem se rozhodl dojít si na záchod, a to nebyl zrovna ten nejlepší nápad (asi vědí, proč toho bažanta dávají). Jakmile jsem došel na WC, udělalo se mi sakra zle a jen tak tak jsem se (i za pomoci manželky) dopotácel na postel. Následovalo zatmění před očima, pískání v uších a zvracení. Byl to asi ten nejhorší zážitek, který jsem z celého darování měl. Naštěstí se mi po vyzvracení trochu ulevilo a po zalehnutí do postele mi bylo zase celkem dobře. Každopádně moje návštěva WC vzala za své a i ten bažant byl najednou dobrej :D.

Večer se manželka odebrala na hotel a já dostal další sadu kapaček + zmíněnou autotransfúzi, aby se mi alespoň částečně doplnila ztracená krev.

Děkování, finální kontrola a návrat domu

Druhý den v ranních hodinách následoval slet doktorů, kteří mi za vše děkovali + přišla asi ta nejlepší zpráva. Zákrok se prý podařil dle plánu (bylo odebráno dostatečné množství dřeně) a transplantace směrem k pacientovi také proběhla v pořádku. To mi udělalo obrovskou radost a cítil jsem určitou úlevu.

Také mi bylo sděleno, že se jedná o pacienta z ČR (pohlaví ani věk nevím). Bylo mi vcelku jedno, komu dřeň daruji (ani jsem se za celou dobu nepídil po žádných informacích o pacientovi), ale nepopírám, že mi udělalo trošku radost, že šlo o Čecha.

Ještě před odchodem mě přišel navštívit i primář, který mi též za vše děkoval a pozval mě do obecního domu v Praze, kde se každoročně koná setkávání dárců. Nakonec si mě ještě vyfotili do časopisu Nadace a dostal jsem na památku „diplom“, tričko, hrneček a sadu odznáčků.

EDIT 15.1.2021: koncem roku 2020 mi dorazila i pamětní stříbrná mince s tímto pěkným poděkováním + video s poděkováním od Ondřeje Vetchého 🙂

Dny/týdny po zákroku

No nebudu lhát, cca první týden po zákroku jsem byl „slabej jak čaj“ :D, navíc jsem zhubl asi 4kg. Každopádně co se týká bolesti, tak ta byla skoro nulová, nemusel jsem si vzít ani jednou prášky proti bolesti. Přirovnal bych to k bolesti bederní páteře po nějaké intenzivní práci nebo cvičení. Po cca 8–10 dnech se začala celkem rapidně obnovovat síla a vrátil jsem se pozvolně i ke cvičení. K úplnému návratu předchozí síly došlo cca za 6 týdnů po zákroku.

Je zákrok nebezpečný? (rizika spojená s darováním)

Tohle bude zajímat nejvíc asi každého, kdo váhá nad zápisem do registru. Záleží na tom, jak se to vezme. Odběr kostní dřeně je poměrně velký zásah do organismu, na druhou stranu tělo zdravého člověka si dokáže odebranou kostní dřeň celkem rychle zregenerovat a doplnit zpět. Kostní dřeň rozhodně není něco co vám (například jako ledvinu) odeberou a už o ní budete navždy ochuzeni, sama se zpět obnoví. Samozřejmě určitá rizika tu jsou a každé tělo může odběr snášet jinak, ale zdravý člověk by to měl v pohodě zvládnout. Další úskalí jsou poté spjata s celkovou narkózou, která vždy nějaká ta rizika sama o sobě přináší. Jen je potřeba počítat s únavou cca týden až 10 dní po zákroku. Občas se také zmiňuje oslabení imunity, to jsem u sebe ale nezpozoroval. Po měsíci jsem si pro jistotu nechal udělat komplexní krevní obraz a všechny hodnoty mám ukázkové. Odběr kostní dřeně se provádí již desítky let a doktoři už to mají skutečně v merku. Každopádně pokud sportujete nějak vrcholově, tak při nějakých hraničních výkonech se to možná lehce projeví. Já například jezdím na kole a při závodech jsem to trošku pocítil.

Kdybych se mohl vrátit v čase zapsal bych se registru znovu?

Zapsal, ač to vyžadovalo určitou časovou (dojíždění, vyšetření, hospitalizace) i určitou psychickou náročnost, tak se to dalo zmáknout a ten pocit, že jste nezištně někomu zachránili život (nebo mu alespoň dali šanci si život prodloužit) stojí rozhodně za to. Občas když mě štvalo to dojíždění do Plzně a ty procedury s odběrem spjaté, nebo jsem se ptal sám sebe „Broňku ty vole ty jdeš dobrovolně pod kudlu? :D“, tak jsem si představil daného pacienta a tu radost jeho rodiny, když dostali tu novinu, že se našel vhodný dárce, a honem rychle mě to přešlo.

Výběru metody také nelituji, narkózu jsem snesl dobře a bolest byla skoro nulová. Hospitalizace se v takto moderní nemocnici taky dala v pohodě přežít.

Skutečně příkladný byl i přístup všech sester a doktorů. Starali se o mě skutečně ukázkově.

Celkově je to dost zvláštní pocit, který se složitě popisuje a určitě zážitek na celý život. Je to zkrátka dobrá věc a dobrá věc nikdy neumře.

Chcete taky pomoct?

Chcete se někomu zapsat do života? Chcete si zlepšit karmu, napravit si mínění sami o sobě, nebo chcete jen pomoct? Ať už máte jakýkoliv důvod, pak se stačí jen zapsat do registru. Celý proces se dá rozhodně přežít, a ač je šance, že budete vybráni extrémně malá, tak tam rozhodně je (viz můj případ). Jak říkám já: „Člověk nikdy neví, kdy se může dostat do opačné situace, tedy do role pacienta, kdy se bude každý den modlit, aby se našel vhodný dárce. Pokud můžete, tak neváhejte udělat první krok. Zbytek už nechte na osudu.

A když se nakonec rozhodnete do toho nejít, tak pořád to bude vaše svobodné rozhodnutí, za které vás určitě nikdo soudit nebude. Nakonec změnit někomu život můžete jakýmkoliv jiným způsobem. A jestli je darování kostní dřeně ten správný způsob poznáte stejně až tehdy, když přijde na věc, tak jako jsem to poznal já.

Pokud by vás zajímalo cokoliv dalšího, tak se neváhejte zeptat (komentáře, mail, telefon).  ?

Přihláška do registru ZDE

Korektura a revize textu: Petr Kučava

Pokud se Vám článek líbil sdílejte